Jana Šmardová jako můj učitelský vzor

Je pro mě ctí i obavou, že jsem byl požádán, abych řekl něco o profesorce Janě Šmardové z pohledu vztahu mezi studentem a jeho učitelem. Jistě je mezi vámi řada těch, kteří měli možnost mnohem bezprostředněji zažívat roli studenta pod vedením prof. Šmardové. Můj pohled bude možná obsahovat jakési zpětné zhodnocení role učitele, kterou prof. Šmardová pro mě představovala, z pozice pozdějšího vztahu člověka k člověku, který jsme měli možnost navázat po mých studiích.

Když jsem v bakalářském studiu nastoupil do laboratoře prof. Šmardy, kterému se zcela bez náznaku bossingu říkalo prostě Šéf, nebyla Šéfka, prof. Jana Šmardová, žádnou paní Colombovou, ale naopak živou součástí „legendy o dvou šťastných profesorech“, kterou jsem vnímal z pozice maloměstského chlapce vzhlížejícího k autoritě akademického světa jako vrchol soužití muže a ženy. Všechny mé vzdušné „profesorské“ představy však vzaly za své, když jsem se pak vedle Šéfa a Šéfky lopotil za balónem na pravidelných středečních volejbalech. „Oni jsou taky lidé“, řekl jsem si, a pochopil, že každý profesor je především člověk. Toto zjištění se pak upevnilo, když jsem docházel na Šéfčinu přednášku o molekulární biologii nádorů, která byla nejen naplněna zcela exaktním výkladem současného poznání v oboru, ale byla také předznamenáním směru, kterým se Šéfka později vydala v přednáškách o buněčné filozofii. Z toho „lidského obsahu“ přednášek si nejvíce pamatuji, jak při popisu regulace buněčného cyklu hovořila Šéfka o tom, že jeho zákonitosti probírala s Šéfem při procházce po Špilberku. Cyklin-dependentní kináza a šatlava. Zpětnou vazbou předmětu byla kromě testu také esej – pro učitele náročná forma ohledání celistvosti studentova myšlení ve vztahu k probíranému, nadstandard ochoty vědět, kdo jsou lidé, kterým přednáší, setkání s jejich jedinečností. Tuto vnímanou jedinečnost každého studenta podtrhovalo Šéfčino povzbuzení k „popuštění fantazie“ při psaní diplomových a disertačních prací. Nebyla to výzva k fabulaci, získaná experimentální data měla být řádně interpretována, ale dokud nutnost publikování v recenzovaných časopisech neomezí interpretaci výsledků na nejúspornější, podloženou verzi, nabádala nás Šéfka k „snění“ o možných mechanismech, světech, které mohou být myšleny na základě získaných dat, ale už bez bezprostřední možnosti je ověřit. Takový je, troufám si tvrdit, i koncept knihy „Co nás učí nádory“. Na jedné straně precizní vědecký kontext biologie nádorů nekompromisně vysochaný z kriticky zhodnocených dat a na straně druhé metafora, žitá interpretace poznatků – průnik profesorského a lidského. Vědecký offside ovšem s balónem poznání poskakujícím směrem k tribunám přihlížejících diváků.

Později jsem se již setkali jako kolegové a vedli rozhovor na téma role učitele přímo. Svět dneška nabízí množství kvalitních, graficky i didakticky zvládnutých prostředků k samostudiu téměř jakéhokoli oboru, biologie zcela jistě. Je učitel ještě potřeba? Odpověď Šéfky, kterou sama ztělesňovala, byla, že je to právě osobnost učitele, která oživuje učivo. Suma poznatků, Golem vědění, jako by potřeboval uvést v pohyb šémem, učitelem. Orchestr, který umí zahrát symfonii z not, přesto upíná zrak na dirigenta. Zde bych citoval pravdivou větu kontroverzního zpěváka: „Touha je zázrak, kámo, zázrak“. Pokud něco z Šéfky vyzařovalo zcela, pak to byl touha po poznání. Po poznání, které je ve vztahu s žitým životem, po takovém poznání, které neopouští hranice filosofie vědy – tedy principy vyvratitelnosti a opakovatelnosti v rámci paradigmatu – ale zároveň je si vědomé existence těchto hranic a širého světa za nimi. Poznání, které je pokorné a ví, že „nic neví“, poznání, které tuší, že realita je „vždy větší“, že „vše je v pohybu“, a že každý dobrý žák překonává svého učitele.

Nic na světě není perpetum mobile a není jím ani touha po poznání. Když jsem měl možnost poznat s jakou precizností a systematičností Šéfka přistupovala ke studiu světa v nejširším slova smyslu, došlo mi, že i toužebný zápal pro poznání člověka vyčerpává. Snad proto měla Šéfka nad pracovním stolem fotku pouličního vzkazu brněnského streetartisty Tima, který říká: „Máš na míň.“ I toto je součástí osoby učitele – náročný zápas s prostorem nejistoty a hledáním cest. Příznačný opak touhy po jistotě, po něčem, co vlastním a nikdo mi to nemůže vzít, zkazit, a na co upínám svoje bytí.

Jsem moc rád, že se podařilo vydat anglickou verzi knihy „Co náš učí nádory“. Jistě to stálo mnoho vůle a odhodlanosti. Kdysi se proces metastazování nádorů vysvětloval modelem „seed and soil“, „semínka a půdy“. Možná už je tento model v biologii opuštěn, nevím, ale jeho základní smysl platí i pro myšlenky a metafory této vydávané knihy. Cítím, že se v globální společnosti rozhojňuje pocit „nesmyslnosti“ obdobným způsobem, jakým se k „nesmyslnosti“ dopracovává nádorová buňka popisovaná Šéfkou v její knize. A i tento svět hledající smysl je půdou, která čeká na semínko. Přeji tedy knize možnost dostat se k co nejširší obci čtenářů a k tomu jí její anglická verze výrazně pomůže. A já osobně děkuji Šéfce za to, že vždy projevovala onu nenápadnou formu lásky a tou je pozornost ke každému, kdo s ní mluvil.