Nový seriál Za oponou přírody přibližuje výzkum „zelených biologů“ z MUNI

V posledních letech jste spolupracovali na sérii pěti dokumentárních filmů nazvané Za oponou přírody. Ta postupně představí v České televizi pět témat výzkumu Ústavu botaniky a zoologie SCI MUNI: 1. Kouzlo přetvářky (9. září); 2. Slatiniště – mizející paměť krajiny (16. září); 3. Netopýři – mistři přežití (23. září); 4. Tajemné louky v Karpatech (30. září); 5. Paraziti – hodní, zlí a oškliví? (7. října) Zkuste čtenářům na úvod říci, jak nápad na tento seriál vznikl?

Jan Roleček: Na Ústavu botaniky a zoologie SCI MUNI se věnuji výzkumu vegetace. Vznik seriálu se odvinul od terénního výjezdu s kolegou Pavlem Dřevojanem, který jsme absolvovali v červnu 2017. Objeli jsme tehdy celé Karpaty, předtím tam dva měsíce skoro nevysvitlo slunce, pršelo. Najednou se udělalo nádherně, všechno během pár dní vykvetlo, a my jsme zažili ohromující krásu rozkvetlých karpatských stepních luk. Asi týden po návratu ve mně uzrála myšlenka, že je to nosné téma – vizuálně i vědecky – a že by z toho byl hezký dokumentární film o přírodě. Chtěl jsem oslovit BBC a Davida Attenborougha😊, ale protože znám Mariána Poláka od dětství, tak jsem to nejdřív probral s ním. Vylíčil jsem mu svou představu, a on na to, že by to klidně natočil. Tak jsem tedy Attenborougha neoslovil 😊.

Pak jste ale museli sehnat peníze a partnery. Jak se to podařilo?

Jan Roleček: Mariánovi se podařilo oslovit brněnské studio České televize, což bylo klíčové, protože další zdroje jsme měli pouze z Ústavu botaniky a zoologie, díky podpoře našeho vedení. Postprodukce pak proběhla právě v režii ČT. Společně jsme tedy natočili pilotní díl Tajemné louky v Karpatech, jako motivaci pro kolegy z Ústavu botaniky a zoologie SCI MUNI, aby se do projektu zapojili a přispěli k pokrytí nákladů z prostředků jednotlivých pracovních skupin. Chtěli jsme ukázat, že to stojí za to a že výsledek může mít trvalou hodnotu a poslouží popularizaci naší práce.

Marián Polák: Pilotní díl bylo skvělé mít i pro jednání s Českou televizí. Formát jsme měli ozkoušený, založený na kombinaci prezentace výsledků výzkumu populární formou, ukázek, jak výzkum probíhá, a tématu krás přírody a krajiny. K tomu komentář formou přímých odpovědí vědců a vědkyň na kameru s průvodním slovem vypravěče.

Seriál představuje zajímavá témata výzkumu. Diváky ale jistě nadchne i množstvím úchvatných záběrů přírody a krajiny, Karpat, Pálavy a dalších míst…

Jan Roleček: Mým cílem bylo dostat do filmu hodně záběrů krásné přírody, nejen naše mluvící hlavy. A aby se co nejvíc natočilo přímo v terénu. Lidé se rádi dívají na filmy o přírodě, věřím, že je to dobrý prostředek, jak propagovat práci nás, zelených biologů, kteří sbíráme data v terénu.

Marián Polák: Nás s režisérem Janem Hoškem taky nejvíc baví točit v přírodě. Naplnit stopáž 25minutového filmu exkluzivními záběry z přírody však není levné, je potřeba mnohem více času než při běžném natáčení dokumentu. Z vkladu ČT je možné pokrýt 4−5 natáčecích dnů na jeden díl, ale my jich potřebovali víc. Díky finančnímu příspěvku z pracovních skupin jsme měli dní víc a tím to dostalo šmrnc.

Jan Roleček: Počet natáčecích dnů jsme navýšili i díky skromnosti Mariána a Honzy Hoška, protože si bez okolků přisedli k nám do auta a jeli jsme. Cestování i noclehy v terénních podmínkách absolvovali s námi. Krajina a naše bádání jsou vizuálně krásné i zajímavé, a tak jsme si to společně užili. Žasl jsem, jak jsou naši filmaři pružní, když se objeví skvělý záběr, který nebyl naplánovaný. V Rumunsku si na pár hodin půjčili naše auto a natáčeli v nejzapadlejších vesnicích s německým obyvatelstvem. Vznikly z toho autentické záběry rumunského venkova, koňské povozy, je to kouzelná pasáž.

Marián Polák: V zahraničních produkcích jde hodně peněz na rešerše. Čili obhlídku míst předem, výběr lokací i témat. V domácích podmínkách na to není čas a finance, takže jsme stále v poklusu, připravení vyhodnotit, co má smysl, co z toho bude, nebo točíte a doufáte, že to do vašeho příběhu nějak zaklapne.

Proč jste pro celou sérii zvolili název „Za oponou přírody“?

Jan Roleček: Protože opona je to, co je vidět na první pohled. A my ji chceme nadzvednout a ukázat, co bylo skryté, nabídnout jiný úhel pohledu. A ten „wow“ moment odhalení, co je za oponou, je ve filmu zachycen: přicházím na louku a říkám „Ty vole, to je ono!“ Protože ta ukrajinská louka měla takřka stejné druhové složení jako ta, kterou jsme zkoumali téměř tisíc kilometrů odtud v Bílých Karpatech. A pak jsme podobné louky našli i na dalších místech a přišli s hypotézou, která vysvětluje jejich zvláštní biodiverzitu.

V čem tedy spočívá tajemství krásy karpatských luk? Jaký příběh se skrývá za krásnou oponou?

Jan Roleček: Jde o jedny z druhově nejbohatších luk na světě. Snažíme se přijít na to, proč. Naše výzkumy za posledních deset let ukazují, že jedním z důvodů je jejich stáří – od konce doby ledové nezarostly lesem. Koexistence druhů je podle nás ovlivněna procesem, který se datuje 15 tisíc let zpátky, a zvláštní druhové složení luk je dědictvím staré květeny doby ledové. S režisérem Honzou Hoškem, který točil náš díl, jsme hledali, jak téma podat. A on v tom uviděl příběh paradoxu: člověk, který v posledních staletích svou expanzí a intenzivním využíváním krajinu poškozuje, byl tady naopak pozitivním faktorem. Udržoval bezlesí po mnoho tisíc let a svým působením přispěl ke vzniku a zachování mimořádného přírodního fenoménu.

Za oponou přírody je i ale i název jedné knihy Jiřího Gaislera (1934−2014), významné osobnosti Ústavu botaniky a zoologie SCI MUNI. To je náhoda?

Jan Roleček: Vlastně ano, původní pracovní název série byl jiný. Tenhle napadl Mariána až později a nám i lidem z ČT se hned zalíbil. A propojení na ústav je díky němu zcela dokonalé.

Marián Polák: Díl Netopýři – mistři přežití je poctou Jiřímu Gaislerovi. Já jsem měl tu čest s ním dva filmy točit. A je tu i vazba na jeho vnučku, Veroniku Horsákovou z Ústavu botaniky a zoologie SCI MUNI, která se podílela na natáčení dílu Slatiniště – mizející paměť krajiny .

Jan Roleček: I my máme ve filmu poděkování osobnostem, na jejichž práci náš výzkum navazuje, například Josefu Podpěrovi (1878−1954), zakladateli našeho pracoviště. Myslím si, že oni viděli to, co vidíme my, jenom to interpretovali v kontextu doby. My to převyprávíme a zasadíme do současného znalostního i společenského kontextu. Pokračujeme v desítkách let výzkumné tradice na našem ústavu.

Natáčení v přírodě si očividně užíváte. V čem je ale pro vás tvorba vědecko-populárních filmů výzvou?

Marián Polák: Vědecko-populární dokument je podle mě nejtěžší žánr dokumentárního filmu, protože je složité představit složité odborné téma formou přitažlivou pro diváka. Základem je spolupráce vědců a filmařů, vzájemná komunikace. Musíte téma zjednodušovat, nelze vše říci zcela „pinktlich“, což je zase problematické pro vědce. Představy filmařů a vědců se vzájemně obrušují a vzniká výsledek. Diváka zaujme příběh. Je důležité, aby měl linku a zápletku: řeší se problém, hledají se odpovědi na otázky, jež se položí na začátku. To pomůže pochopit téma. Náročné je to i v tom, že pokud povídám o určité rostlině, musím ji ukázat. A ne, že je v záběru jiný druh, nebo tam dám její fotku😊, jak to občas vídáme.

Natáčet v přírodě musí být náročné i co do výběru natáčecí techniky, kamer, světel, snímání zvuku, že?

Marián Polák: Kdyby byla série jen o rostlinách, stačí nám jedno vybavení. Ale v našem seriálu je řada témat, točili jsme od mikroorganismů až po velké kopytníky, používaly se různé mikroskopy, teleobjektivy, paleta kamer a příslušenství. Vymyslet natáčení po technické stránce, umět vše ovládat, odnosit a vejít se do rozpočtu, to je výzva. V natáčecím štábu jsme dva a musíme zvládnout vše, na co mají velké produkce týmy lidí. My musíme zjednodušovat, zastávat mnoho činností, a přitom chceme, aby se to na výsledku negativně neodrazilo.

Jak se natáčel díl Netopýři – mistři přežití, kde jde hodně o natáčení ve tmě?

Marián Polák: Museli jsme předem vymyslet, jak netopýra vůbec vidět, a ještě jak ho natočit hezky třeba v letu. Je za tím spousta práce mnoha lidí i nepovedených záběrů.

Máte i vtipnou historku z natáčení?

Marián Polák: Když jsme točili díl Kouzlo přetvářky o mimikry, filmovali se i mušky a pavouci na kravských lejnech. Něco jsme potřebovali natočit i v laboratoři, Stano Pekár to lejno nechal na chvíli přede dveřmi ústavu, a někdo ho mezitím poctivě uklidil, aby tam nepáchlo, takže nám de facto ukradl filmovou kulisu 😊. A sežeňte si v Brně kravské lejno! Jeli jsme asi 30 kilometrů za Brno, než jsme objevili první stádo krav a mohli pokračovat v práci😊.

Téma ochrany přírody rezonuje ve společnosti velmi silně. Jak se odráží ve vašem dokumentárním cyklu?

Marián Polák: V pozadí filmů je i ochranářská linka, ale velmi nenásilně. Ukazujeme, že zkoumáme fantastický svět, který je dobré zachovat – jako v dílech o slatinách a netopýrech. Nebo chceme pomoci odstraňovat předsudky, jako v dílu o parazitech. Něco, co je zdánlivě ošklivé, je pro nás důležité, nejde to bez nich. Filmy o přírodě jdou většinou dvěma cestami. Buď cestou prezentace destrukce planety, ukazovat, jak je vše špatně. Nebo druhou cestou, kterou jsme se vydali my: ponořit se do tajů přírody, ukazovat, poznávat. Ten první typ dokumentu divák většinou vypíná, protože je mu nepříjemné to sledovat. Oslovuje úzkou skupinu již oslovených a zapálených, kteří se nepoddají tomu pesimistickému tónu. Když ale řeknete, že i když je leccos špatně, přežilo zde to a to ve vazbě s tím a tím a je to úžasné z toho a toho důvodu − je to podle mne jako popularizace účinnější.

Jan Roleček: Věřím, že příroda je hodnotou sama o sobě. To chci sdílet s ostatními i prostřednictvím našeho filmu. Je to film o rostlinných druzích a o tom, jaký mají význam a roli v ekosystému. Podle mě z toho vyplývá, že je dobré je chránit, chci ukázat, že jsou tu na planetě s námi a měli bychom je respektovat.

Děkuji za rozhovor.
Zuzana Jayasundera